Апокалипсис XIX века. Подлинная история геноцида

https://www.tart-aria.info/apokalipsis-xix-veka-podlinnaja-istorija-genocida

 

Kapitola 5: Sebeurčení národů a vznik hranic. Počátky kapitalistického řádu

Po skončení aktivních bojů metropole ztrácí moc nad regiony, protože komunikační kanály jsou zničeny a lidé v různých částech světa nemají tušení, zda někdo další přežil.

Lidé musí pokračovat ve svých životech a obnovit infrastrukturu, ale nemohou se s nikým spojit a požádat o pomoc nebo radu, a tak se organizují sami nebo se moci ujímají různé skupiny, od vyloženě skupin banditů až po kulty a náboženství. Lidská společnost postupně přechází z doby kamenné do éry otrokářství a poté feudalismu, četná územní společenství přeživších se spojují do větších státních útvarů s vlastními armádami, knížaty, zákony.

V našem diagramu je to modrá výseč a toto období je známé jako rozpad Kyjevské Rusi na údělná knížectví, vzájemně znepřátelených. Pravdou však je, že se nejednalo o proces rozpadu, ale spíše o proces sjednocování údělných knížectví kolem velkých měst, Moskvy, Kyjeva, Petrohradu, Varšavy, Berlína, Paříže atd.

O metodách tohoto sjednocení jsme již hovořili výše. Právě v průběhu tohoto sjednocování se některá velká města stávají hlavními městy a kolem nich vzniká nejprve velkoknížectví a poté vláda cara.

Takto vzniklo Moskevské knížectví, Litevské knížectví a dále na západ, všechny tyto nové země, knížectví a království, které dobře známe z oficiálních dějin. Některé z těchto zemí existovaly ve skutečnosti, některé byly jen na papíře oficiální historie.

Vznikají nezávislé státy, která dle své libovůle vyhlašují daná území za svá. Protože k obnově a prostému životu bylo zapotřebí zdrojů, je přirozené, že se po nějaké době začaly zájmy různých komunit a států, které vytvořily, překrývat, což vedlo ke stížnostem, konfrontacím a dokonce i konfliktům, a to až k ozbrojeným konfliktům.

Prakticky po celém světě vypukly občanské války mezi těmi, kdo přežili jadernou válku. Tyto vzájemné boje pokračují po celé devatenácté století a končí s různými výsledky: některé státy zaniknou, jiné se sjednotí a nakonec vytvoří moderní hranice mezi zeměmi.

V důsledku nového rozdělení světa vznikla mezi novými pány rovnost sil a poté, aby zakryli hrůzu jaderné války a legalizovali svou moc ve vlastních zemích, došlo mezi vůdci nových států k dohodě o vytvoření nových dějin celého světa a o rozdělení sfér vlivu.

Toto uspořádání je známé jako Společnost národů. Takto vznikla moderní politická mapa uspořádání světa.

A od té doby probíhá „studená“ a „informační“ válka lží a pravdy. A pak jsou tu malé speciální operace na odstranění zvláště významných představitelů jedné či druhé strany.

Výsledkem této jaderné války je, že z pěti bývalých „Velkých Držav“ (velmocí) nezůstala žádná. Jihoamerický stát, který se nacházel v Jižní Americe, se rozpadl na jednotlivé malé země, neboť uvízl v občanských válkách, které trvaly celé 19. století. Atlantida, jak si pamatujeme, byla zcela spláchnuta dlouhotrvajícími dešti a zátopami.

Africký stát se jako agresor, který válku začal a prohrál, si mezi sebou rozdělili vítězové.

V oficiální historii je tato událost známá jako „evropská kolonizace Afriky“. Mimochodem, v moderní době je podobným příkladem rozdělení nacistického Německa, které po Druhé světové válce probíhalo na naprosto stejném principu.

Může se zdát, že jedinou zemí, která si zachovala územní celistvost, je Austrálie, ale tak tomu rozhodně není. Austrálie, kterou známe dnes, nemá nic společného se zemí, která se pokusila o válku s Hyperborejí a která byla odvetným úderem zcela smetena na prach.

Jedinou zemí, která si dokázala udržet část svého bývalého území, je Ruská říše, která vznikla na troskách Hyperborey. Lze jen žasnout nad úrovní jejího dřívějšího vědeckého a technologického rozvoje, když si i po jaderné válce a přírodním kolapsu, naprostém chaosu a zničení komunikací, logistiky a převzetí cizími silami, dokázala si Ruská říše udržet kontrolu nad polovinou svého někdejšího území, a to od druhé třetiny 19. století, tj. na konci středověku a modrého pruhu na našem diagramu.

Zde bych rád zdůraznil skutečnost, že kdysi jednotný národ ztratil vědomí pro jednotu a jeho jednotlivé části se začaly nazývat jinak než svým původním jménem. Ve většině případů to bylo pod kontrolou určitých sil, které tento proces řídily. A těmito silami jsou místní autority, které se v postapokalypse chopily moci.

Využili zmatku a chaosu, vymysleli si vlastní historii, připodobnili se k zahynulým velikánům (obrům) a dlouhá léta vyprávěli své příběhy nově nastupujícím generacím, bedlivě sledovali své rodinné příslušníky a udržovali u nich potřebný světonázor a myšlenky, nezbytné pro přežití.

Po částečném zničení Hyperborey se její odtržené provincie pustily do vytvoření svých dějin, aby zabránily byť jen hypotetickému pokusu o obnovení dřívějšího řádu a ospravedlnily legitimitu převzetí moci. Pro každý nový národ tak místní úřady začaly psát vlastní dějiny a od poloviny 19. století se začaly budovat hmotné „důkazy“ v podobě mohutných staveb, které údajně zbyly z „tisíciletých států“, které však nikdy neexistovaly.

Aby ospravedlnili svou legitimitu, vymysleli si různé „legendy a pověsti“, které potvrzují jejich příslušnost k prastaré vládnoucí dynastii a na jejichž základě mají právo na moc. A aby jejich poddaní měli ještě méně otázek, byla prostému lidu deklarována jejich výjimečná národní identita, která nikde jinde neexistuje. Takto vznikly národy, národnosti a národnosti. Podle moderní chronologie se jedná o polovinu 19. století.

Přátelé, pochopte prosím, že v zájmu získání větší moci byla vymyšlena pohádka o různých národnostech a na jejím základě byla nafouknuta představa národní nadřazenosti. To vše se dělo proto, aby místní knížata, která se dostala k moci, mohla v noci klidně spát a necítila se jako zrádci velkého národa.

Lidé, kteří v sousedních městech a vesnicích vždy žili jako jeden národ, se v okamžiku, kdy se ocitli na různých stranách hranic místních knížat, se najednou stali lidmi různých národností a různých nadřazeností. Došlo to až k absurditě, že na východě se někteří z těchto lidí nazývali Turky, na západě Germány a Romány a mezi nimi Slovany. A každý národ si nárokuje svou výlučnou národnost, ignorujíc skutečnost, že jde o jeden národ, uměle rozdělený.

Jediný rozdíl mezi dnešními národy je v tom, že některé si zachovaly více původních rysů, jiné méně. Vznik odlišných rysů je především důsledkem mutace způsobené použitím zbraní hromadného ničení a podmínkami přežití v novém, postapokalyptickém prostředí. O způsobu vzniku jednotlivých ras již bylo pojednáno výše. To, že všichni lidé mají společné předky, potvrzují dvě jednoduché skutečnosti.

• Zaprvé, všechny rasy jsou geneticky kompatibilní, což znamená možnost, že příslušníci různých ras mohou zplodit a porodit děti míšenců, a ze vzájemných manželství míšenců se také mohou dále narodit děti.
• Za druhé, při transfuzi krve je bílá krev vhodná pro kteroukoli rasu, ale krev některých ras není vhodná pro bílé lidi, a to ani při dodržení Rh-faktoru a krevních skupin.

Souhlasím, že je těžké přijmout fakt, že Anglie a USA byly součástí naší země, ale o tom, že kdysi šlo o jednu zemi, není pochyb. Stačí se podívat na ruské názvy německých, anglických, skotských, amerických osad, které napovídají o jejich minulosti, stejně jako na společný styl architektury, oficiálně nazývaný koloniální architektura.

• Ruse (Rusçuk) – Bulharsko

• Rusnė – Litva

• Roswell – USA

• Rüsselsheim – Německo

• Borussia — latinský název pro Prusko

• Prussia – Německo

• Rustavi – Gruzie

• Roeselare (Руселаре) – Belgie

• Rustaq – Afghánistán

• Reus (Рус) – Španělsko

• Roussillon (Руссильон) — Francie

Události na počátku 19. století vedly k tomu, že Severní Amerika získala nezávislost a Ruskému impériu zůstala pouze Aljaška, o kterou však také později přišlo. Paříž byla v té době provincií, stejně jako Petrohrad nebo Moskva. Hlavní město bylo na Sibiři; a Napoleon, stejně jako Alexandr, řídili pouze správní jednotky provincií.

O tom, že území dnešních USA bylo součástí naší země, svědčí i fakt, že se v USA dodnes nacházejí kamenné sochy s vytesanými původními slovanskými obrazy. A nenacházejí se jednotlivé případy, ale stovky. A protože nic lepšího nevymyslely, než těmito mnohatunovými bloky současné úřady USA zpevňují pobřežní linii oceánu. Internet je plný videí na toto téma. Myslím, že o americké hymně už víte. Takzvaný „prodej Aljašky“ je nuceným odstoupením východních zbytků velké země na pobřeží amerického kontinentu po vzniku Beringovy úžiny.

Zde bych se chtěl zvláště zmínit o obyvatelích anglických ostrovů. Zpočátku byli stejní Slované jako kdekoli jinde. Avšak místodržící v Londýně využil toho, že válka a přírodní kolaps přerušily spojení s hlavním městem metropole, a prohlásil Anglické ostrovy za své rodové vlastnictví půdy. Ale to není to nejhorší, všechny více či méně prosperující části původní rozlehlé země se v postapokalypse staly separatisty. Nechutné je, že úřady v Londýně ukrývají uprchlé vedení afrických militaristů, kteří rozpoutali tuto jadernou válku a zorganizovali genocidu slovanského obyvatelstva.

Po odvetném úderu Hyperborey se africký stát rozpadl na prach, přeživší vrcholní afričtí militaristé zanechali zbytek svého lidu napospas osudu. Uprchli do Jižní Ameriky, kde uspořádali revoluci v naději, že se chopí moci, ale pouze se jim podařilo svrhnout vládnoucí dynastii a uvrhnout zemi do propasti občanské války.

Nakonec museli uprchnout i odtud a tentokrát našli útočiště u novopečených králů v Londýně. Uzavřením dohody s nepřítelem se tak z vedení bývalé anglické provincie navíc stali kolaboranti, nebo jednodušeji řečeno zrádci.

Mezitím, co se z Afriky vyvezly obrovské zásoby zlata a diamantů, se afričtí vyvrženci vydali jinou cestou než jak v Jižní Americe: podpláceli britské úředníky, infiltrovali všechny vlády a všude dosazovali své lidi. Po nějaké době skrze palácový převrat vynesli k moci loajálního krále, čímž se chopili moci v mladé zemi.

Tato událost je v oficiální historii známá jako „Normanské dobytí Anglie“. Rád bych znovu zdůraznil, přeživší špičkoví afričtí militaristů byli běloši a vzhledově se nijak nelišili od Evropanů.

„Africké osobnosti“ využily toho, že Anglie byla nejméně postižena všemi událostmi apokalypsy, a také svých zásob zlata a diamantů, a zahájily svou světovou expanzi.

Zatímco většina mladých národů se ještě nacházela na přechodu z doby kamenné do doby feudální a stále bojovala se svými sousedy o vlastnictví nějaké rokle nebo řeky, anglické lodě již vyplouvaly dobývat nové země, neboť věděly, že období nejistoty nebude trvat věčně a že je důležité zajistit si co největší území, které pak bude možné výhodně prodat nebo vyměnit.

Tím začalo to, čemu se v oficiální historii říká „kolonizace světa“. Jak víme, podílely se na ní také Francie, Španělsko, Portugalsko a Holandsko – tedy všechny ty bývalé provincie, které byly od centra metropole nejvzdálenější a tedy i byly poškozeny nejméně.

Nicméně si všimněte, že název „impérium,, nad kterou slunce nikdy nezapadá“, který původně patřil Hyperborey, si přivlastnila Británie.

Naše sjednocená rozsáhlá země byla 200 let cíleně ničena a ukusována kousek po kousku. Například v roce 1991 vedla západní hranice naší země západně od Minsku a Kyjeva, v roce 1914 západní hranice vedla západně od Varšavy a v roce 1867 východní hranice vedla východně od Beringova průlivu. V komentářích bylo mnohokrát napsáno, že Rusko je nyní britskou kolonií. To není tak docela pravda: Británie sama jeví být kolonií. Afričtí nešťastníci, kteří se kdysi usadili v Londýně, stále spřádají plány na pomstu a sabotují naši zemi, nebo spíše to, co z ní zbylo, všemi možnými způsoby.

Na vysvětlení, lidé po jaderné válce znovu území osídlili. Někdy násilně, jindy s příslibem půdy a různých výhod. Například v 19. století bylo jen z města Tula (zdůrazňuji, že ne z celé provincie, ale ze samotného města) na Sibiř jednorázově vystěhováno 53 tisíc lidí. Právě kvůli znovuosídlení Sibiře bylo provedeno takzvané „zrušení nevolnictví“. Jinými slovy, byla vytvořena bankovní infrastruktura, která poskytovala rolníkům půjčky, údajně na nákup zdejší půdy, ale ve skutečnosti jen proto, aby je motivovala k dobrovolnému odchodu na Sibiř.

Rád bych řekl několik slov o mincích. Z hlediska oficiální historie jsou mince nezvratným dokladem určitého období – kdy vládl ten či onen císař, jehož portrét je na minci vyobrazen. Jinými slovy, k prokázání pravosti oficiální historie stačí mít mince z daného období, což úspěšně zařídili padělatelé.

V komentářích pod filmy na mém kanálu na YouTube (www.youtube.com/c/unofficialhistory) věnovaném pohřbeným domům mi často psali lidé, kteří se podíleli na průzkumech, a téměř všichni tvrdili, že mince z různých období leží prakticky na povrchu, a to prý samo o sobě vyvrací jakoukoli kataklyzmatickou teorii. V článku „Irminsul, co jsi zač?“ (www.tart-aria.info/irminsul-chto-ty-takoe) už bylo popsáno, jak se takové „v uvozovkách antické“ artefakty ocitají na místě nálezu pod zemí a proč se pak při vykopávkách nacházejí. Zjednodušeně řečeno, jsou záměrně rozmetány a zakopány speciálními týmy a o několik let později se na daném místě provádějí oficiální vykopávky.

Stejné je to s mincemi, ale je to ještě jednodušší, protože k padělání nepotřebujete nakladače a těžkou dopravu. Na pole nebo do lesa přijdou takzvaní „rozsévači“ a tupě rozhází „v uvozovkách starožitné“ mince. Po pár letech se na jednom z kopáčských fór jakoby náhodou objeví zpráva o tomto místě, že se tam našla mince, a skuteční hledači se tam vrhnou a hádejte, co tam najdou?

Není to však všechno tak jednoznačné a nepopírám, že existují skutečné staré mince, ale ve většině případů jsou všechny, které se nacházejí na polích a leží v muzeích, padělky z 19. a 20. století. Pokud si vzpomenete na zavedení nové chronologie od roku 1700 (pozn. překl. roku 1700 Petr I. zrušil původní slovanský letopočet, tj. rok 7208), musíte pochopit, že ruské mince, které nesou rok ražby například 1654, by ani podle oficiální historie v podstatě nemohly existovat, a to, že je přesto hledači nacházejí, nám umožňuje dělat určité závěry.

Přátelé, jen si vzpomeňte, že se jedná o minci Alexeje Michajloviče Romanova, raženou údajně v roce 1654, tedy 46 let předtím, než Petr Veliký zavedl současný kalendář!

Po pochopení tohoto rozporu – falzifikátoři nejprve posunuli zavedení gregoriánského kalendáře v Evropě na rok 1582 a poté na všechny nově vyražené ruské mince, které údajně patřily do období před rokem 1700, jednoduše přestali určovat datum nebo na některých mincích uváděli starověké symboly. Ale to už je pozdě, jak se říká, slovo není vrabec – vyletělo a už se nechytí.

Mimochodem, pokud jde o data a kalendáře. Postupem času, když se život po kataklyzmatu začal postupně uklidňovat a řešily se každodenní problémy, se začaly objevovat otázky typu, jaké je dnes datum, měsíc a rok.

Abychom pochopili příchod kalendářů, měli bychom si uvědomit relativitu času. Každý si asi všiml, že svátky letí velmi rychle, nebo pokud jste něčím zaujati, čas letí bez povšimnutí, někdy dokonce ztratíte přehled o dnech a úplně zapomenete, jaký je den a který den v týdnu. V postapokalyptickém světě se čas ztrácí také, ale z jiného důvodu: všechny vaše myšlenky a starosti se soustředí na přežití vás a vašich blízkých. Takto ztrácíte pojem o čase.

Utvářející období po kataklyzmatu, které je na našem grafu vyznačeno modrým pruhem, trvalo v každé oblasti různě dlouho, od 20 do 50 let, tj. 1-2 generace. Nakonec však lidé začali uvažovat o vypořádání se s minulostí a zde se v závislosti na konkrétní oblasti odehrál jeden ze tří scénářů:

1. Pokud si lidé pamatovali, v jakém roce to všechno začalo, vzhledem k tomu, že vyrostly 1-2 generace, jednoduše k tomuto roku přičetli přibližný počet let, které uplynuly, a dostali nějaké číslo, které pak počítali jako aktuální rok.

2. Jinde začali psát letopočet úplně od začátku.

3. Někde byl letopočet zahájen „zpětně“, kdy se jako výchozí bod vzala nějaká fiktivní událost v minulosti, k ní se připočetla přibližná doba, za kterou vyrostly 1-2 generace, a získalo se datum, od něhož chronologie pokračovala.

Vzhledem k relativitě vnímání plynutí času však nikdo neměl přesný výchozí bod. Tak vznikl nespočet kalendářů, některé si byly podobné, jiné byly, jak se říká, mimo mísu. Jak se různé obce kolem měst sdružovaly do knížectví a tato knížectví se pak spojovala do větších státních útvarů, docházelo k tomu, že v každém konkrétním místě se čas počítal jinak a zároveň se používaly různé kalendáře a dokonce i různé systémy letopočtů, a když došlo ke sjednocení oblastí do nové říše, bylo rozhodnuto zavést jednotný kalendář pro všechny. Nicméně ozvěny rozdílů v kalendářích minulosti můžeme pozorovat i dnes.

Vzhledem k tomu, že během postapokalypsy již uplynulo mnoho událostí – od bratrovražedných válek do zavedení jediného náboženství, tak bylo rozhodnuto odrazit tyto události v nové historii, pro kterou byl vytvořen nový kalendář. Zpětně se přidává 1000 let a středověk se svými několika výživnými desetiletími z poloviny devatenáctého století apokalypsy se mění na události několika samostatných století.

~~~

Zde je třeba zdůraznit, že historické události, které popisuje oficiální historie, se ve skutečnosti odehrály většinou jen v jiné době, na jiném místě a za jiných okolností. Tak se dostáváme k tomu, že k zavedení nového kalendáře došlo ve druhé třetině 19. století, v letech 1830-1850, tedy v tzv. středověku, ale v roce 1700 nám bylo nové počítání letopočtu představeno jako akt Petra Velikého. Podrobněji o tom, jak spolu tyto události historicky souvisejí, píši v článku „Paralely v dějinách“ (www.tart-aria.info/sboj-v-matrice-ili-paralleli-istorii).

Nyní několik slov o vzniku jazyků. Asi každý už ví, že různé světové jazyky jsou si velmi podobné a mnohé mají společné kořeny. Ve skutečnosti je však vše mnohem zajímavější. Nebudu tvrdit, že úplně všechny jazyky světa, ale všechny jazyky v Evropě a Asii pocházejí z jednoho společného zdroje. Začaly se oddělovat, když bylo přerušeno spojení mezi jednotlivými regiony, a na základě místních dialektů začaly vznikat rozdíly ve výslovnosti.

A v době, kdy místní knížata potřebovala jedinečnost svého nového a „neobyčejného“ národa, bylo snadné vymyslet nový jazyk založený na místních dialektech, a to záměrným překrucováním, zkracováním a vymýšlením nových slov. Například pro vytvoření abecedy se některá písmena jednoduše zrcadlila:

ЯR ИN ГL ΛV МW

některé z nich byly mírně upraveny:

ДD ЕF УY ОQ

a většina z nich byla ponechána v původní podobě:

А В С Е К Т Р Х М О

Přirozeně se změnily i zvuky, které tato písmena vydávala, a zde si každý kníže přidával svůj vlastní způsob, podle své šikovnosti.

Vzhledem k tomu, že po katastrofě zůstalo mnoho sirotků, učilo se v sirotčincích právě tento upravený jazyk. Tyto jazykové reformy se navíc prováděly v pravidelných intervalech 20-30 let, dokud jazyk neztratil podobnost s původním jazykem. A existuje přímá úměra – čím více se nelegálním způsobem chopil moci místní kníže, čím více se chtěl distancovat od původního stavu a čím více chtěl kontrolovat svůj podřízený lid, tím více se nový jazyk lišil od původního.

Typickým příkladem je Anglie. V její historii je období, kdy šlechta mluví francouzsky a prostý lid staroanglicky. Mluvíme o tom samém, o takzvaném „normanském dobytí Anglie“. V té době byla tzv. „staroangličtina“ vytlačena z oblasti správy společnosti, a novým jazykem správy a komunikace dominantních společenských vrstev se stala francouzština. Podle některých odhadů zmizelo z jazyka asi 80 % staroanglické slovní zásoby. Nepřipomíná vám to něco? Francouzština byla na počátku 19. století oblíbená i v Rusku.

Místo tradiční ruské víry bylo zavedeno vatikánské náboženské učení, přizpůsobené místnímu způsobu života a nazvané byzantské. Všichni slovanští bohové a rituály byly prohlášeny za hereze, ale aby se předešlo nespokojenosti lidu, byly nahrazeny „správnou“ křesťanskou ideologií, což vedlo k tomu, že se objevila řada svatých a byly zavedeny svátky v termínech, které se tradičně slavily jako ruské svátky, například Vánoce.

Lid dostal „muže v černém“, kteří uměli číst a znali „správné“ odpovědi na otázky. Křesťanství, islám a judaismus byly původně jedním náboženstvím a byly představeny jako jedna víra. K rozdělení došlo později a skutečnost, že se zachovaly důkazy o používání slov v arabštině obyčejnými lidmi v křesťanských modlitbách, naznačuje, že alespoň jedna generace dokázala vyrůst na jediném náboženství.

Prostí lidé, většinou negramotní, kteří přežili jadernou válku a byli přesídleni někam jinam, se většinou neměli čas na umění a historii, spíše se snažili žít dál a pokračovat ve svých životech. Přirozeně se nezajímali o vytváření teorií o tom, co se stalo, zda válka byla válka, a pokud válka byla, tak s kým a kdo vyhrál. Možná si o tom večer při večeři vyměňovali své názory, ale s největší pravděpodobností, když celý den pracovali na vyklízení ulic, na staveništi nebo někde v zásobovacím systému, tak lidé byli tak unavení, že neměli čas na teorie. Bylo pro ně mnohem důležitější, čím dnes žili a pracovali a čím zítra nakrmili své děti, a o tom se diskutovalo. A právě to se odráží ve folklóru.

Ať tak či onak, dá se říci, že nikdo neznal celou historii, dokonce ani představitelé nových států, které v té době začaly získávat vlastní hranice.

První generace přeživších (narozená po kataklyzmatu) byla nevzdělaná, protože nebylo kde studovat a kdo by učil. Ani jejich děti nechodily do školy, protože školy stále neexistovaly. Teprve třetí generace přeživších chodila do školy, a to ještě ne všechny děti. Tedy ti, kteří se již narodili na „novém“ místě, se začali považovat za „místní“.

Nevzdělaní lidé jsou samozřejmě snáze ovladatelní, a zejména prostřednictvím škol je možné vnutit oficiální pohled úřadů na všechny události, celou ideologii. V opačném případě začne mysl lidí kvasit, začnou reptat, vzpomínat na příběhy svých dědů o lepším životě (před kataklyzmatem) a všechna tato nespokojenost pak vede k nepokojům. Tím, že mezi houfem negramotných lidí bylo několik vzdělaných, získaly úřady páku, jak ovládat a šířit svůj vliv na masy.

Rozděl a panuj. Vzdělaní lidé, i když absolvovali jen dvě nebo tři třídy, se těšili zvláštnímu zacházení ze strany negramotných lidí a vzdělaným se více důvěřovalo, zejména pokud říkali totéž (co je učili ve škole), co se týkalo války a politiky.

Záměrně neuvádím přesná data apokalypsy, protože manipulace s historií zahrnuje posunutí dat. Pro snadnější pochopení se držme moderní chronologické linie a zde podle ní všechny tyto události začaly na počátku 19. století. Zdůrazňuji však, že kvůli chronologickému posunu dat, který provedli oficiální historici, jsou všechna data různých kataklyzmat určená nezávislými badateli ve skutečnosti jedním datem jednoho kataklyzmatu.

Když se podíváme pozorněji, snadno zjistíme, že veškeré úsilí oficiální historie směřuje k rozdělení lidí. Právě tato akademická věda, která má přinést pokoj a mír, vyhovuje vůli nelegitimních vládců – rozděl a panuj.

Kromě vědeckého a technického rozvoje potřebuje lidstvo i rozvoj estetický a duchovní. Bohužel s tím jsou problémy. Místo aby se v lidech pěstovaly univerzální lidské hodnoty, jsou jim vštěpovány „pravidla mravnosti“, které jsou někdy v rozporu s „pravidly mravnosti“ v sousedních zemích. Princip „rozděl a panuj“ nebyl vynalezen včera, přičemž funguje stále. A pokud k takovému kataklyzmatu dojde v naší době, pak se bohužel ve vztahu lidí k sobě prakticky nic nezmění, prostě se to vyjasní. To, co je nyní skryto za strojeným úsměvem a „diplomacií“, bude viditelné na veřejnosti.

Podle mého názoru byl bod, odkud není návratu, překonán přesně v 19. století. Lidstvo se z této tragédie nikdy nevzpamatovalo. Rozdělení, které bylo tehdy zaseto do myslí lidí, přináší i dnes ovoce obzvlášť aktivně. Nejdůležitější je, aby každý pochopil, že se to stalo již v minulosti a může se to stát znovu v současnosti. Soudný den nezávisí na vašich bankovních účtech ani na počtu přátel na sociálních sítích. Apokalypse je to jedno.

Je prostě nemožné přesvědčit lidi pouze slovy, aby se navzájem milovali už jen z principu. Nejprve je třeba lidem ukázat, že nenávist k bližnímu byla vnucena zvenčí. A podle mého hlubokého přesvědčení je nyní nejdůležitější zabránit opakování samotného kataklyzmatu. A to můžete udělat jedině tak, že lidem odhalíte pravdu – že byli celou dobu klamáni a nuceni věřit falešným ideálům a falešné historii. Pokud si to lidé uvědomí, pravděpodobně se zamyslí. Není nic přesvědčivějšího než to, že si to člověk uvědomil sám. A pak bude mít lidstvo šanci.

Původní video k článku „Апокалипсис 19 века. Подлинная история геноцида“ můžete najít na těchto odkazech:

• www.youtube.com/watch?v=XycYgA0kTzs

• www.youtube.com/watch?v=Krc5Ib92tKs

• vk.com/video102818522_456243946

~~~
Autor původního ruského článku je Vadim z Tuly, www.youtube.com/@neo_ficial, https://vk.com/unofficialhistory, https://t.me/neoficialhistory

Přeložil mojmír, www.slovanskakosile.cz

~~~
předchozí článek
dokončení

~~~