Z doby vysílání s Vedagorem na Svobodném vysílači CS už uplynulo několik let a jeho sdělení, rozhovory a též jeho poskytnuté články jsou stále aktuální. Základní záměr znovu učinit starověké slovanské Védy živým poznáním pro současné potomky bílých Bohů je stále aktuální.
Je velmi ohromující, že od slavných dob Slovanů a Árijců jsme vzdáleni jen několik století, než nám v poměrně nedávné době v polovině 19. století zcela přepsali naše slavné dějiny a nahradili je za jejich smyšlenou hisTORII. 
Takže pojďme se podívat na skutečnou podobu tzv. Rakouského císařství (1804 – 1867) a později přejmenovaného na Rakousko-uherskou monarchii (1867 – 1918). Zkusíme dokázat, že po prohlédnutí mamonu uměle vytvořené hisTORIE uvidíme ještě dožívajícího svědka Državy západních Slovanů, která byla dříve nedílnou součástí velké slovanské říše Velké Tartárie.
Postupně opravíme lež o skutečném důvodu založení Československa, jako projektu temných a nepřátelských zednářů rozbít Slovanům jejich původní domovinu. Jejich cílem je stále parazitně ovládnout tento slovanský prostor a vymazat z paměti současné slovanské Evropy přirozené spojenectví a přátelství všech Slovanů od západní Evropy až po Kamčatku, tedy se samotným srdcem a centrem správy Velké Tartárie.
Tzv. Československo jsme dostali od zednářů ze Západu prostřednictvím mise Masaryka, který si ho jel koupit do Ameriky za uloupení ruské zlato z doby první světové války, čehož se aktivně účastnili čeští a slovenští a legionáři. Otázkou jen zůstává, zda samotní legionáři věděli, k jakým záměrům zednářů byli využiti.
Pokud mluvíme o jednotném prostoru slovanské říše, pak logicky všichni v ní mluvili jednotným jazykem a tedy v naší Rakouské ImPérii se mluvilo starorusky a to ještě nedávno.
V podstatě Rakouské císařství (podle konceptu Scaligeriho) bylo vlastně pouze administrativní správou, zastřešující samostatná knížectví. Tedy na podobném 
principu jako Dŕžava. Marie Terezie (období vlády 1740 – 1780) se snažila toto uspořádání změnit na celistvou monarchii, ale narazila na odpor hlavně dvou knížectví, která byly na území současného Slovenska. Takže musela od svého záměru odstoupit.
Po porážce aškenázských stínových vládců se po roce 1812 u Vídně o něco později trůnu ujal aškenázský Josef (František Josef I., doba vlády 1848–1916) a ten zachoval konfederaci až do svého konce. Dokonce i když Vídeň v roce 1841 zažila dost zdrcující majdan, vedený Maďarskými Aškenazy, přistoupil na malinký kompromis a rozdělil konfederaci na Rakousko a Uhersko. Rakouské císařství bylo nakonec v roce 1867 přeměněno Františkem Josefem I. na Rakousko-Uhersko. Důvodem dost krvavých majdanů byl centralismus Vídně, který vlastně ani centralismem nikdy nebyl. Ve Vídni byl pouze konfederativní parlament Rakouského císařství.
Přitom Josef byl mimořádně inteligentní a tak udělal, na ten čas, pouze kosmetický ústupek. Přesto si neuvědomil, že tento ústupek ho jednak bude stát život jeho synovce v Sarajevu (atentát na Františka Ferdinanda d’Este se uskutečnil 28. června 1914 v Sarajevu; byl synovec císaře a krále Františka Josefa I.), a dále podaný prst nakonec doslova odtrhne celou ruku.
V tomto čase majdanů, v polovině 19. století, se probudili Aškenázové i na Slovensku, kteří se pouze čerstvě připravovali a tedy nebyli ani dobře připravení na změnu jazyka ze staroruského na „slovenský“. Využili tuto situaci a taktéž podpořili majdan ve Vídni. A to, co se týká Čech a Moravy, i tu se připravovali na předpokládaný majdan a měli lépe připravený postup. Jazyk v staročeské podobě měli připravený přibližně od roku 1790. Během událostí ve Vídni se značně aktivizovali Sefardové z pohraničí, hlavně s Německem a spojili se i s Aškenázové, a tak takticky podstatnou část Čech, Moravy a Slezska přiřadili ke Germánii, tedy Německu. Přesto Rakouská konfederace zůstala celistvá až do vraždy Josefa v Sarajevě. Na základě tohoto aktu vyvolali Aškenázové konflikt s Pruskem, protože věděli, že pokud nevyhrají, tak se alespoň zbaví Vídeňského Josefa. Tak se i stalo. A následující události jsou už poměrně srozumitelné.
Níže je uvedena mapa Rakouska-Uherska z roku 1910, kde jsou vyobrazeny samostatná knížectví – jen nemají svůj původní název:
Rakousko-Uhersko vzniklo po majdanském puči ve Vídni, přibližně mezi roky 1837 až 1842. Předtím to bylo čisté Rakousko. Tedy přesněji řečeno Rakouská Konfederace, ale i ta vznikla někdy po katastrofě na počátku 17. století.
V této katastrofě na počátku 17. století a zároveň i válce zahynulo v tomto období často až 92% obyvatelstva. Co se týká celé Evropy, tak zahynulo téměř 80% obyvatelstva. A v rámci celého světa zahynulo celkem okolo 94% obyvatelstva. Odhaduje se podle dobových záznamů, že na celé planetě mohlo původně žít více jak 60 miliard obyvatel (uvažme samozřejmě, že Velká Tartárie ovládala pokročilé technologie a volnou energii, což by to umožňovalo). Některé zdroje tvrdí, že mohlo zahynout dokonce i 70 až 80 miliard obyvatel světa.
První zaevidovaná globální katastrofa v mnohých dobových záznamech byla v polovině 12. století (pravděpodobně za období vlády českého knížete Vladislava II. 1140–1172, který byl od roku 1158 i český král). Tato katastrofa dala příležitost nástupu Aškenázům v západní Evropě a položila základ realizace biblického projektu. Pokud se jedná o biblický projekt, tak i Joseph Justus Scaliger a jeho společníci byli součástí tohoto projektu.
Pokud se vrátíme k zajímavému 18. století, jsou na území současného Německa, Francie, celé Asie a Severní Ameriky v letech 1709 – 1713 zaevidované tři roky zatažené oblohy (pokud jsou záznamy dostatečně přesné) a během tohoto období nebylo na těchto území léto. Denní teploty nestoupli nad -10°C, tedy denní teplota se ani nedostala nad 0°C do kladných hodnot.
Podle některých záznamů se jednalo o jednoznačný projev jaderné zimy. A od této události bylo přísně zakázané spalovat mrtvoly, aby se jaderný spad opětovně nešířil do ovzduší, a bylo nařízené mrtvé těla pochovávat zakopáním do země. První pochování zakopáním do země bylo doprovázeno posypáním mrtvoly nehašeným vápnem.
K otevření tématu nedávné konfederace slovanských knížectví v rámci Rakouského císařství jsme nyní udělali zadost. Přitom pro další vědomé pátrání najdeme v dobových záznamech dost pozůstatků pravdivých záznamů. Jen je potřeba vyjádřit skutečnou potřebu obnovit skutečnou podobu slavných slovanských dějin a také přestat učit slovanské děti falešnou hisTORII. Toto vše samozřejmě dává smysl až v okamžiku přijetí skutečné podoby Velké Tartárie, která je samozřejmě pro mnohé zapomenuté ovečky v Systému zcela neznámá.
