Klášťov - obětní místo boha Peruna | Původní kultura, zvyky a obřady Slovanů

Čertův kámen na vrcholu Klášťova

Nejvyšší hora Vizovických vrchů (753 m n. m.) v poloze s pomístním názvem „Zámčisko“, opředená pověstmi, s doklady prastarého osídlení v podobě rozsáhlého výšinného hradiště.

Vrcholové partii Klášťova dominuje skalisko Čertův kámen na nejvyšším bodě a studánka pod vrcholem. Po celém obvodu hradiska je patrný kamenný val, který se na jižní straně neuzavírá prostor, ale podbíhá a přesahuje opačný konec valu a tvoří tak jakousi bránu krytou z boku oběma konci valů.

Val má dodnes výšku přibližně jednoho metru, v severovýchodní části dosahuje výšky až tří metrů, zatímco v jihovýchodní části se ztrácí úplně. Obepíná plochu asi 2,1 ha ve tvaru trojúhelníka se zaoblenými vrcholy a s mírně zaoblenými stranami.

Na jihovýchodní straně areálu jsou pozůstatky uměle vytvořené kamenné terasy s prohlubní nejasné funkce, jednu dobu považované za cisternu. Na terase se totiž nachází i několik dalších zahloubení. Terasy upravené kamenným dlážděním jsou v areálu hradiska celkem dvě.

Historie

Opevněné sídlo vzniklo na Klášťově zároveň s prvním intenzivnějším osídlením této hornaté části jihovýchodní Moravy cca před necelými 3 tisíci lety na přelomu pozdní doby bronzové a starší doby železné – halštatské přibližně v rozmezí let 900 – 750 př.n.l. Jedná se o období lidu lužických popelnicových polí.

Již tehdy bylo obehnáno mohutným celokamenným valem navršeným z velkých na sucho kladených kamenů, širokým přes 3 metry, na čelní straně zpevněným dřevěnou konstrukcí. Tuto lokalitu později od konce osmého do jedenáctého století využívali Slované. Klášťov byl nejvýše položeným velkomoravským hradištěm.

Historie výzkumu

Novodobá rozsáhlejší výzkumná akce této tajemné hory, podnícená amatérským nálezem z roku 2003, proběhla v květnu 2005 na popud starosty obce Vysoké Pole Josefa Zichy, v jejímž katastru lokalita leží. Ve dnech 8. – 11. 5. geodeti Ústavu archeologické památkové péče Brno nově zaměřili lokalitu a ve dnech 23. – 27. 5. archeolog PhDr. Jiří Kohoutek provedl několik zjišťovacích sond menšího rozsahu v jihovýchodní části hradiska. Na to, že tato lokalita není příliš dobře dostupná, byly objevy značně překvapivé, šokující zejména množstvím hromadných skladů – tzv. depotů.

Pozoruhodný byl dosud nevídaný depot v podobě 51 předmětů ukrytých pod žernovem. Z dalšího výzkumu bylo získáno dalších více jak 100 železných předmětů, nástrojů, zbraní i ozdob z doby halštatské (např. součásti výbavy jezdecké bojovnické družiny), dále předměty charakteristické pro dobu velkomoravskou. Nechyběly ani kousky velkomoravské keramiky, zdobené charakteristickou vlnicí. Tím bylo definitivně potvrzeno velkomoravské osídlení lokality.

Archeolog dr. Kohoutek se domníval, že Moravané tuto lokalitu využívali jako kultovní místo a železné předměty představovaly oběť bohům. Klášťov je totiž z jižní strany lemován půlkruhem slovanských pohřebních mohyl. Podle dr. Jiřího Kohoutka jde o první prokázané kultovní místo starých Slovanů na území Moravy a Čech z období před nástupem křesťanství. Podle jeho názoru hora musela mít významný sakrální účel, předpokládal, že byla zasvěcena bohu hromu, bouře a ohně, což by měl být Perun. V pozdějších tradicích však údajně neměla hora nejlepší pověst. Podle názoru dr. Kohoutka se církev snažila potlačit staré pohanské kulty, a tak horu zasvětila ďáblu. Tak zdůvodnil existenci četných pověstí o výskytu čertů a dalších nadpřirozených temných sil, podle nichž není radno Klášťov navštěvovat v kteroukoliv denní nebo noční dobu.

Výzkum zde pokračoval v několika etapách a například v roce 2007 byly objeveny 4 nové depoty, největší z nich obsahoval 40 železných předmětů, mezi nimiž byly většinou zastoupeny zemědělské i jiné druhy nástrojů.

Archeologický průzkum zatím nenarazil na známky obytných stavení ani na pohřebiště či jednotlivé hroby, není tedy jasné, zda lokalita sloužila jako obydlený prostor nebo pouze k rituálním nebo skladovacím účelům či jako pouhé útočiště v době nebezpečí vojenského napadení nepřítelem.

Slovanské osady s pohřebišti ale s určitostí existovaly v nezanedbatelném množství zejména na jižní straně od hřebene Vizovických vrchů na Slavičínsku (Lipová, Nevšová, Rudimov). Totéž se týká i sídlišť nebo pohřebišť období pozdní doby bronzové a počátku doby železné jihozápadně od Klášťova (Sehradice, Slopné), jižně od Klášťova (Vlachovice, Štítná nad Vláří) nebo jihovýchodně od Klášťova (Tichov, o kus dále pak Sidonie). [1]

Na hradisko vcházelo se od Vysokého Pole cestou po stráni oklikami, jež vede návrším, které je přepaženo ohromným kamenným náspem, jak (r. 1890) zaznamenal J. Kučera.

Perun – bůh hromu, bouře a blesku

Nejsilnějším bohem slovanského panteonu je hromovládný Perun, který v době válek vystupuje do čela slovanského panteonu, aby zajistil vítězství našim zbraním a ochránil ty, kteří jdou do války. V době míru je bohem deště, bouře, hromu a blesku, přinášeje úrodě vláhu. Je mu zasvěcen nejsilnější strom v přírodě – dub. Jeho posvátným zvířetem je býk. Jeho zbraní je ohnivá sekera. Tato posvátná sekera letící po obloze je nazývaná bleskem. Zasvěcen je mu i den, a to čtvrtek. Jeho jméno lze jednoduše z praslovanštiny přeložit jako „ten, kdo silně pere“. Perun pro svou sílu je patronem i nad archaickým právním řádem Slovanů , je oblíbeným ručitelem smluv a ochráncem lidí a společnosti, zajišťuje tak soulad na zemi.

Čertův kámen na Kláštově – Kříž Lady Bohorodičky (Ladinec)

Hromovládce zastává jednu z nejdůležitějších pozicí ve všech indoevropských i semitských mytologiiích. Nejbližší obdobou slovanského Peruna je litevský Perkunas, dále můžeme jmenovat germánského Thóra-Donnara, keltského Taranise, obdobně i římský Jupiter, řecký Zeus, staroindický Indra nebo semitský Baal. Můžeme tak předpokládát společného předchůdce těchto indoevropsko-semitských hromovládců i v náboženství dávných Nostratiků, čímž se dostáváme až do 5. – 8. tisíciletí př. n. l.

Stopy po Perunovi jsou poměrně bohaté z celého slovanského území, o čemž svědčí i četná toponyma odvozená od Perunova jména. Nejstarší zprávu připisovanou Perunovi nám dává byzantský historik Prokopios z Kaisareie (500-560), který zmiňuje hlavního boha Slovanů, vládce hromů, bohužel bez udání jména: „Uznávají (Slované a Antové), že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata…“

Na Slovensku a východní Moravě se Perunovo jméno (na Slovensku často zkomolené do podoby Parom) udrželo do dnešních dnů v řadě lidových kletí. V těchto rčeních však Perunovo jméno zastupuje ďábla, čerta, což je důsledek démonizace tohoto boha po přijetí křesťanství. Taktéž je charakteristické, že slovo piórun v polštině a perun v ukrajinštině znamená blesk.

Po přijetí křesťantví byl v oblastech ovlivněných pravoslavím Perun ztotožněn se sv. Eliášem, jehož svátek se slaví 20. července. Právě podle lidových pověstí a písní spjatých se sv. Eliášem a také podle ruských duchovních veršů můžeme rekonstruovat i ve slovanském prostředí mytologické obrazce spjaté s Perunem. Podle tohoto podání Perun stíhá bleskem a hromem čerta, ďábla, někdy též draka, zmeje. To můžeme vyložit jako boj nebeského Peruna s nečistými silami, které především způsobují letní sucho. Podle makedonského podání Perunovi v boji s lamjou (drakem) pomáhají zmejové – duše zvláštních lidí (šamanů – ochránců svých dědin), které při spánku vylétávají z jejich těl. Některými badateli je za přímého Perunova protivníka pokládán bůh Veles. Ačkoliv chtonický Veles je zajisté nebeského Peruna pravým protikladem, nemůžeme toto tvrzení pokládat za hodnověrné. [2]